Bohyně jako zrcadlo

Vždycky mě zajímaly mýty a příběhy.

 V mé práci psycholožky, terapeutky i lektorky mě inspirovaly k porozumění těm nejdůležitějším věcem, které s námi v životě hýbou: láska, úspěch, poslání, smysl života ...

A protože jsem žena, tak mě samozřejmě zajímaly ženské mýty a příběhy.

Ženská a mužská cesta k úspěchu

Nám ženám v průběhu života často chybí silné ženské příběhy a obrazy, které by nás inspirovaly, abychom v sobě probudily svůj nejlepší potenciál.

Jako malé holky jsme poslouchaly příběhy o princeznách zachráněných princem, jejichž hlavním cílem bylo se vdát. Takže pokud jsme měly v životě větší ambice, než se vdát, musely jsme se identifikovat s mužskými hrdiny. A tím jsme pochopitelně něco jako ženy ztrácely. Ztrácely jsme svou přirozenou ženskost.

Vidíme dnes kolem sebe hodně úspěšných žen, které se vydaly cestou mužských hrdinů. Cestou úspěchu vybojovaného tím mužským způsobem. Dravě, s "tahem na branku". Ano, i to my ženy umíme. Ale jak vypadá ta ženská cesta růstu a úspěchu? Někdy mám pocit, že některé ženy nevěří v její existenci. Proč? Protože tady nám vzory jaksi chybí. Možná proto, že jsme jako malé holky dost často neslýchaly příběhy o ženských hrdinkách, které šly životem za svými sny, za svým srdcem ne dravě a nekompromisně (i když ani na tom není nic špatného), ale spíš s vírou v moudrost svého srdce, s důvěrou v sebe a život.

Proto jsem začala už před mnoha lety se ženami pracovat s obrazy a mýty ženských hrdinek - s těmi, které odrážejí esenci toho nejvyššího ženského potenciálu - s bohyněmi. Bohyně jsou zrcadlem toho nejvyššího, co jsme my lidé vnímali jako ženský princip. Obzvlášť na počátku našich dějin, protože za poslední 2000 let jsme na božský ženský princip poněkud zapomněli. Zůstal nám jen mužský božský princip (případně bezpohlavní - ale rodu mužského). Ale my ženy potřebujeme v životě zrcadlo božského ženství. Když se totiž do takového zrcadla podíváme, něco z toho odrazu se do nás otiskne. 

Archetypy bohyní

Mýty a obrazy bohyní v sobě nesou archetypy ženství staré jako lidstvo samo.

Archetyp je takový pravzor, prapříběh, který máme všichni v sobě zakódovaný. Například bohyně lásky (Afrodíta, Venuše, Lada), bohyně matka (Deméter, Gaia, Živa), bohyně moudrosti (Athéna, Sofia), bohyně smrti a transformace (Morana, Kálí, Cerridwen), královna nebes (Isis, Ištar, Inanna), královna podsvětí (Persefona, Ereškigal).

Pro nás ženy představují univerzální ženskou zkušenost, která je větší než my a proto nás může inspirovat k růstu.

Všichni potřebujeme nějaký obraz, který nás přesahuje, abychom směřovali k tomu nejlepšímu v nás.

V poslední době se stal populárním termín žena-bohyně, nebo vnitřní bohyně. Ten první výraz je trochu zavádějící, někdo ho interpretuje ve smyslu: "Tak ty si teď myslíš, že jsi bohyně, jako že jsi něco víc?" Raději mám výraz "vnitřní bohyně" -  to je takový otisk  příběhů bohyní uvnitř nás. Vědomí, že každá z nás v sobě neseme otisk toho univerzálního ženství, toho, co nás jako jednotlivé ženy přesahuje a současně nás spojuje s jinými ženami.

Otisk téhle univerzální ženské zkušenosti v nás - naš vnitřní bohyně, nám ukazuje, jak překročit omezení ve své hlavě, které jsme převzali od rodičů, od společnosti o tom, co je to být ženou a které nám brání vyrůst do toho nejlepšího v nás, nebo jít za svými sny.

Učím ženy na svých seminářích věřit sama sobě, věřit, že v sobě máme nějakou vnitřní moudrost, která nám může pomoct najít v životě takovou cestu, která je právě pro nás nejlepší. Tomuhle hlasu uvnitř sebe můžeme říkat vnitřní bohyně. Když jí naslouchám, vím, že vždycky zná tu nejlepší cestu pro mě. Že nikdo jiný, žádný expert, nebo guru nemůže vědět, co je právě pro mě ta správná cesta. To s sebou nese větší sebedůvěru i větší zodpovědnost za svůj život.

Co se děje, když se napojíme na archetypy-energii-příběhy bohyní? Protože nás bohyně provázejí po tisíce let, máme je někde v sobě, když se na tyto příběhy napojíme, je to takové rozpomínání se. Je to jako taková studna uvnitř nás, která byla zasypaná. Když ji vyčistíme – když si uvědomíme tu hloubku v sobě, stane se zdrojem naší síly.A když se necháme inspirovat celým spektrem bohyní, pochopíme, že v sobě neseme všechny barvy bohyní, jejich světlé, ale i temnější aspekty, že naše ženská zkušenost je mnohem širší, než se nám snaží namluvit stereotypy ženství, které na nás koukají z televize, plakátů a médií.

Když nahradíme ženské stereotypy ženskými archetypy, můžeme se stát jako ženy mnohem svobodnější, naše pojetí ženství mnohem bohatší, náš život mnohem víc naplňující.

Příběhy a mýty bohyní můžeme hledat v celé lidské historii, ve všech koutech světa. Většina z nás zná řecké a římské bohyně. Ale to je jen nepatrný zlomek bohatství ženských mýtů a příběhů bohyní.

V posledních letech pracuji ráda se slovanskými bohyněmi. Proč? Protože jsou „naše" – jsou nám bližší. Protože nás propojují s našimi kořeny, s našimi předky. Protože „mluví naším jazykem".

Bohyně kolem nás 

Když si představíte bohyni jara, probouzející se přírody, víc s vámi zarezonuje pod jménem Vesna, než třeba Eostre. Na jaře ji můžeme vidět všude kolem sebe, jako sílu probouzející se přírody. Takže to není nic abstraktního – můžeme ji vidět, cítit, slyšet. A když si uvědomíme, že i my tuto sílu máme v sobě – my lidé jsme totiž také součástí přírody, ať už si to uvědomujeme, nebo ne – může být pro nás velkým impulzem v našem životě. Můžeme nejen obnovit šatník a provést jarní úklid doma, ale také obnovit svoji životní sílu, pustit jaro do své duše i těla.

Když na sklonku podzimu vnímáme usínající přírodu, studené počasí, krátké dny a dlouhé noci jako příchod bohyně Morany, bohyně nejen smrti, ale také moudrosti, proměny a transformace, pochopíme, že tohle je nedílnou součástí přírodního cyklu a přestaneme proti téhle energii, která nás vede k sobě, dovnitř, často k vlastním stínům, bojovat. Můžeme tuhle dobu využít k vnitřní proměně, k "vyčištění" našeho života od věcí, které už se přežily, od "starého, suchého listí", které se během času zimy, času klidu, mohou proměnit ve výživu pro to nové, které přijde s proměnou cyklu, s proměnou ročního období.

Bohyně můžeme vnímat jako zosobnění proměňující se přírody, která nám připomíná naši vlastní promněnlivou, cyklickou ženskou podstatu.

Bohyně v nás

Co říct závěrem? 

Co nám dnešním ženám můžou bohyně přinést a proč je i v dnešním světě důležité se na ně rozpomenout:

Když se mě jedna novinářka zeptala, co dnešním ženám nejvíc chybí, řekla jsem jí, že  podle mě důvěra v sebe jako ženu. Důvěra v to, že můžu být sama sebou, aniž bych musela někomu (třeba i sobě) něco stále dokazovat. Důvěra v to, že taková jaká jsem, jsem v pořádku, nemusím se neustále snažit "vylepšit" dietami, týráním svého těla v posilovně, nakupováním toho správně sexy oblečení, aplikováním dokonalého makeupu. Důvěra v to, že jako žena, nemusím být lepší, než muži, abych uspěla. Stačí být naplno sama sebou.

Jak se mi změní život, když do svého života pustím bohyně?

Otevřu se možnostem a schopnostem, které jsem si dřív nedovolila možná ani připustit, že je v sobě mám.

Bohyně nám ženám ukazují, jaké by to bylo, kdybychom si troufly být samy sebou.

Bohyně – ani ty slovanské – nejsou totiž jen krásné bytosti ve vlajících šatech a s věnečkem ve vlasech – je v nich syrová síla přírody – stejně jako v nás, ženách.

A když si my ženy uvědomíme tuhle sílu v sobě, tak se začnou dít velké věci.

Napsala Katka Kramolišová

Fotografie: Tina Radnič Christine Radnich Photography - Fotografie z projektu Kalendář Slovanských bohyní a Karty bohyní které jsme vytvořily v rámci komunity Kněžka bohyně (ženská cesta osobní transformace a škola ceremonií a přechodových rituálů)

Bohyně podle pořadí:

1 - Saule - bohyně slunce

2 - Rusalka - bohyně vody

3 - Morana - bohyně moudrosti, smrti a transformace

4 - Živena - slovanská bohyně života

5 - Libuše - bohyně české země

CHVÁLA VNITŘNÍ STAŘENY

CHVÁLA VNITŘNÍ STAŘENY (od Elizabeth Gilbert) :

Milí a milé,

všichni známe "vnitřní dítě", že? Tu nevinnou bytost, která stále žije v nás, která potřebuje a zaslouží si lásku a péči, se kterou se musíme někdy spojit, abychom se naučili soucitu sami k sobě.

Jsem velkým fanouškem konceptu vnitřního dítěte. Může být velmi léčivý.
Jednou, když jsem zrovna procházela opravdu těžkým obdobím sebenenávisti, jsem si na zrcadlo nalepila fotku sebe ve věku dvou let a řekla jsem si, že jakékoli zranění, které způsobím sobě, způsobím taky JÍ. Pomohlo mi to být k sobě jemnější a hodnější.

Takže vnitřní dítě je dobrá věc.

V těchto dnech však trávím méně času přemýšlením o svémvnitřním dítěti a víc času se zaměřuji na svoji VNITŘNÍ STAŘENU — tu starou dámu, která žije v mém nitru a kterou se , doufám, jednou stanu.
Protože to je opravdu drsná a neohrožená dáma.

Ty opravdu staré dámy jsou vždycky drsňačky. Mluvím o těch, které přežily. Ženy, které už zažily všechno a nic už jim nenahání strach. Ty, které už viděly, jak svět mnohokrát válčil sám se sebou skoro k úplnému zničení. Ty, které pohřbily své sny, své milované a žily dál. Ty, které prožily a přežily bolest. Ty, jejichž nevinnost byla napadena tisíci nechutných útoků a ony přesto a skrz to žily dál.

Číst dál: CHVÁLA VNITŘNÍ STAŘENY

MIZEJÍCÍ TVÁŘE STARÝCH ŽEN

MIZEJÍCÍ TVÁŘE STARÝCH ŽEN

(ELIZABETH RENZETTI, WEEK)

Nová Bondovka Skyfall je velmi zábavná, ale obsahuje také šokující obraz. Ne, není to Daniel Craig, jack si vyndává kulku z ramene, nejsou to ani nehty Bérénice Marlohe, které vypadají jako lesklé chůdy přidělané k jejím prstům.

Myslím, že by projekci mělo předcházet varování, protože jsem málem vyskočila ze sedadla. Judi Dench jako M, na své už sedmé schůzce s Bondem, jako jeho šéfka v čele MI6, vypadá jako žena, která strávila na planetě skoro osm dekád, popíjela skotskou a snažila se ochránit svou zemi před chechtajícími se blonďatými megalomany.

Možná vas uráží slovo "stará", ale pouze pokud je ztotožňujete s ošklivostí, což já nedělám. Myslím že Madam Judi to ještě nikdy tak neslušelo, možná proto, že nevypadá jako oloupané vejce natvrdo, nebo depilovaná veverka, tak jako je tomu dnes u mnoha starších hereček. Má volnou kůži pod očima a na tvářích, její ústa lemuje jemná pavučina vrásek. Je jí 77, a my už jsme zapomněli, jak by 77-mi letá žena měla vypadat. Vypadá staře a nádherně. Tyto dvě věci se vzájemně nevylučují.
Ve svých pamětech, "A kromě toho", popisuje paní Dench svoji cestu na předávání Oscarů v roce 1998, kdy byla nominována jako nejlepší herečka za roli královny Viktorie ve filmu Mrs. Brown. Vzpomínku nazvala "Odpočítávání před Oscary, aneb Budu jedinou tváří bez liftingu v Holywoodu?"
....

Někdy se bojím, že se tváře starých žen ztratí z veřejnosti, že skončí stejně jako psací stroje a kinofilmy Kodak, a budou nahrazeny napodobeninami mládí. Minulý týden za mnou přišel kamarád a stěžoval si na novou dvacetidolarovku s obrázkem královny. "Vypadá hrozně!", řekl, "jako Diego Maradona po proflámované noci".
Ale když jsem se na ni podívala, pochopila jsem, co se děje: Královna nevypadá hrozně, vypadá jen starší. Je jí koneckonců 86, a nevypadá jako typ ženy, která tráví hodně času na klinikách plastické chirurgie. Poté, co si prožila válku, různé tragédie a pohled na svého vnuka, jak se promenáduje nahý v luxusních apartmánech v Las Vegas, s korunovačními klenoty v ruce, vysloužila si své vrásky. V jisté chvíli se vaše tvář stává vaším odznakem cti.
Tohle není článek proti plastické chirurgii, na to už je pozdě. Ve věku tělesných proměn mají lidé svobodu hrát si na Pana Bramboru dosytosti. Ale chybí mi určitý typ tváří: Slečna Marplová, například.
Když se procházím po Avenue Road v Torontu, a vidím identicky prázdné výrazy a botoxová čela, říkám si: "Nechtěly byste vědět, jak byste měly ve skutečnosti vypadat?"

...

A proto se zdá, že vidět vrásčitou ustaranou tvář na plátně kin je tak radikální.Když letos vyhrála Maryl Streep Oscara za svůj výkon jako Margaret Thatcherová v Železné Lady, byla to spíš vyjímka, než pravidlo, kterou umožnila kombinace hvězdné síly dvou nejznámějších žen na světě. Režisérka Phyllida Lloyd udělala odvážné rozhodnutí portrétovat zestárlou, unavenou baronku Thatcherovou.
....

Dělala jsem interview s paní Lloydovou, když měla Železná Lady premiéru a ptala jsem se jí, jestli natočila politický film. "Pokud je v tom politika," řekla, "je v tom, že na plátně ukazuje starou ženu, protože to dnes nikdo nedělá." A já dodávám: Obzvláštˇ takovou, která vypadá na svůj věk.

(přeložila a upravila Katka Kramolišová)

původní článek zde:  

zdroj fotografie: Judi Dench - The Jewellery Editor 

Kdo je kněžka? Potřebujeme ji dnes?

Kdo je kněžka? Kdo je Bohyně?

 
Po velmi inspirativním telefonátu se zájemkyní o výcvik Kněžky Staré Evropy jsem se rozhodla několik věcí objasnit.

Zdá se, že slovo kněžka je v našich končinách těžký kalibr a vzbuzuje nepřeberné množství naprosto protichůdných asociací. Kněžka není ani řádová sestra ani prostitutka :-)

V naší zemi, kde jedinou dlouhodobou duchovní tradicí je křesťanství a většina lidí není zvyklá přemýšlet, natož mluvit o nějakém svém duchovním směřování, kde slovo duchovní je obklopeno velkou nedůvěrou a dokonce strachem, působí slovo kněžka opravdu bombasticky.

Na kněze jsme tak nějak zvyklí. A když přemýšlíme o tom, co to asi je ta kněžka, tak ji buďto podvědomě přiřadíme ke knězi a tudíž křesťanské, hierarchické a patriarchální tradici, nebo nás napadne kněžka lásky, což je možná jakási zbytková paměť, odkazující k dávno zapomenutým tradicím, ale dnes bohužel označuje prostitutku, která má ke kněžce daleko. Ještě se nám možná vybaví nějaké postavy z fantasy románů.

Ale někde hluboko uvnitř slovo kněžka vybavuje dávno zasuté kolektivní vzpomínky, protože kněžky provázely lidi od nepaměti...

Číst dál: Kdo je kněžka? Potřebujeme ji dnes?