Bohyně žije v každé ženě.

Bohyně žije v každé ženě.

Nedávno jsem navštívila Slovensko, konkrétně kdysi chudý, dnes velmi malebný kraj Oravy a téměř na každém kroku jsem potkávala spousty krásných mladých temperamentních žen s jiskrou v oku, oplývajících šarmem. Ale po několika denním pobytu mi došlo, že stejně jiskřivých žen v mém středním věku vidím velmi málo, téměř žádné.

A bylo mi to líto. Kam se poděly ony nádherné bytosti plné života a energie, dychtící být samy sebou a zároveň s mužem, kterého by milovaly. Proč společnost už nepotřebuje jejich temperament, šarm a s tím spojenou vnitřní nezávislost a osobitost. Proč dovolí tak bohatým a mocným silám ženy zahálet a ukrýt se hluboko do jejich nitra.

A tu mi na mysl vytanuly příběhy pradávných společností některých neolitických kultur například v Harappě a v Mohendžo-daru v severní Indii či v Tchatal-Hüyüku v dnešním Turecku a v neposlední řadě i minojské Krétě, jako poslední evropské civilizaci uctívající kult Bohyně. Pravda o jejich životě toho víme velmi málo, ale množství zachovaných sošek žen a Bohyň svědčí o neskonalé úctě, které se pradávné dárkyně života těšily.

Tehdejší žena byla uctívána coby pokračovatelka koloběhu zrození a smrti, jejím životním posláním není linie jako u mužů, ale cyklus. Její hormonální koloběh od ovulace k menstruaci je velmi podobný koloběhu měsíce: od úplňku k novu a obráceně.

Tak jako se střídají roční období matky Země, tak se odvíjí i život ženy. Od hravé veselé bezstarostné dívenky, podobající se svou nespoutaností rychlému pučení všeho živého na jaře. Přes plnost, mateřství, kyprost a smyslnost ženy matky a milenky, která připomíná plodnost, výživu a dozrávání v samotné přírodě v létě.

Až k fázi zklidňování, opětovné nezávislosti i návratu k původní divokosti a prohloubení svých magických schopností ženy-čarodějky, které jsou přípravou na závěrečnou fázi hluboké moudrosti stařeny (spojené s úctou a respektem okolí), vědomému umírání a smrti. Smrt ovšem není tragickým koncem, tak jak je pojímána v naší kultuře, ale pokračováním onoho tajuplného cyklu: zrození a smrti. Pokračováním dál v jejích dětech a chcete-li v jejích případných dalších inkarnacích.

Stejně tak se příroda s podzimem připravuje na „svou malou smrt" zbavováním se odumřelého listí, které v procesu zimní transformace rozkladem a hnitím, opět připravuje nejlepší podmínky pro další cyklus, začínající pučením v právě vytvořené výživné hlíně z tlejících rostlin i živočichů.

Žena této doby je tudíž zcela automaticky spojována s Bohyní Gáiou-Bohyní Země, ve všech jejích podobách, které na sebe braly Bohyně v různých částech světa. Namátkou: Artemis a Vesna-bohyně mladosti, jara, nezávislosti, nespoutanosti;

Afrodita-krása, láska, smyslnost, sexualita; Démétér, Vesta, Lakšmí-domov, rodina, plodnost; Persefona, Kálí-temnota , podsvětí, ničení, transformace; Hekaté, Ceridwen- magie, přeměna, čarodějnictví; Sófiá-moudrost, nadhled.

Každá žena i žena dneška, má ve všech fázích života přístup ke kterémukoli z těchto archetypů ženství. Všechny archetypy si neseme v sobě najednou, už z pradávných dob. Bohužel ne všechny podoby jsou přijímány se sympatiemi dnešního světa, ačkoliv i ony jsou důležitou součástí cyklu, protože například bez smrti a transformace není život! (viz bohyně Hekaté a Kálí).

Žena je s přírodou a s jejími cykly spojena svou intuicí zcela přirozeně a bez námahy, ovšem pokud celá společnost uznává pouze linearitu, úspěch a pokrok, jde její přirozenost do pozadí a ona tím ztrácí sebe sama. Celá staletí až tisíciletí, bylo ženám odpíráno potěšení ze sexuality a zdůrazňováno pouze mateřství, byla tlumena jejich přirozená iniciativa se slovy „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná najdou tě." Byly upalovány čarodějnice, neboť byly příliš své, příliš nezávislé, příliš tajemné a iracionální.

Přitom je žena velmi krásná komplexní bytost. Laskavá, něžná, milující i vášnivá, nespoutaná ničitelka, hájící zcela nekompromisně své hranice, aby se zbavila všeho už přežilého. A všechny její podoby jsou stejně krásné a obdivuhodné. Tak jako je obdivuhodná sama Bohyně Gaia, ať už zalitá teplým jarním sluncem, či zmítající se v temné bouři.

Na svých seminářích se sama pokouším odhalovat Bohyni v každé ženě. Ženu, která uvěří, že i ona je Bohyní s mnoha podobami, snadno poznáte. Najednou velmi zkrásní a zjemní a šíří se kolem ní teplo, světlo a šarm energie. Té energie, kterou dosud musela spoutávat svou, okolím nepřijímanou část. Zkuste i vy uvěřit, že jste krásné Bohyně a svět nabude zářivějších podob- i pro muže!

Mgr. Ivana Megová, (39 let), pedagožka na střední škole, lektorka seminářů pro ženy a ženské tantry, dále studovala psychologii na FF UK, absolventka 5 letého psychoterapeutického výcviku SUR a dvouletého výcviku tantry u Johna Hawkena. Věnuje se šamanismu, kultu Bohyně, dávnému postavení ženy ve společnosti.

Praha 24.8. 2006